Jak bylo na fotbale I.

Po delším čase jsem vyrazil zase na fotbalový zápas. Místo mojí oblíbené Sparty jsem se zúčastnil duelu dvou nesmiřitelných soupeřů z dvou částí slovenské kotliny – Košic a bratislavského Slovanu. Co jsem si z něj odnesl, si teď můžete přečíst na následujících řádcích.

Vše začalo v pět hodin, kdy jsem čekal na kamaráda, který mě měl vyzvednout autem. Pár minut po páté jsme už frčeli po dálnici na košický stadion Lokomotiva. Tipovali jsme spolu výsledek dnešního střetu, domýšleli si, jaká bude atmosféra, kolik přijde lidí nebo jestli zápas nebude zkorumpovaný. Za patnáct minut už jsme měli zaparkované auto a vydali jsme se na stadion. Chvíli jsme čekali ve frontě na lístky, protože se na dnešní utkání přišlo podívat větší množství lidí, než je obvykle běžné.

Po koupení lístků jsme se vydali do nitra stadionu. U vchodu stáli dva prodavači šál s motivem klubu. Řekl jsem si, že už jsem na pár zápasech Košic byl a žádnou podobnou „cetku“ od svých oblíbených klubů nemám a tak jsem neváhal a za deset Eur byla moje. Hned jak jsme usedli s kamarádem do špinavých sedadel, které si mnozí návštěvníci čistili novinami, začal se zápas. Seděli jsme za branou našeho gólmana. Výhled to sice nebyl nejlepší, ale na to kolik lidí dorazilo, to ušlo.

První poločas mě překvapil svou akčností, obě strany hrály výrazně ofenzivě, ale ani jeden si nevytvořil výraznější šanci. Z dřívějších let jsem si pamatoval, že Košice si nebyli schopní nahrát, průnik do útočného pásma se jim moc nedařil a střely jim neříkali vůbec nic. To se po letech postupně měnilo, až jsem cítil z týmu sílu, která byla potřeba jen nechat dojít do konce.

Druhý poločas trochu otupil počáteční útočné nadšení obou mužstev, přesto v 58. minutě padla branka po nepříliš nebezpečné akci Slovanu, kde gól hlavičkou dal Niňaj. V závěru hosté polevili a víceméně se už jen bránili, za to Košice útočily, co mohli, ale žádnou šanci neproměnili.

Bavit se o fanouškách je na další takovýhle článek, i tak ale mi to nedá, musím se tohoto tématu dotknout. Bez fanoušků by nebyl zápas zápasem takový, jaký je. Oni k němu prostě patří. Člověk doma u televize více vnímá hru, má větší pohodlí, nalezne se mnoho důvodů. Ale postrádá jednu z nejdůležitějších věcí – atmosféru! Tak skvělou atmosféru jako na stadionu, nevytvoříte prostě nikde. Košičtí fandové se zase postarali o parádní zážitek. Soupeře vůbec nešetřili, často jsme se spolu s kámošem smáli některým výrokům, no posuďte sami – „No konečně do pi*i, ten ko*ot cigánský ide preč!“ (Za Slovan hrál hráč černé pleti Soumar, který si od Košičanů vysloužil plno nadávek, když velmi dobře a drze se prodíral do domácí jedenáctky.) nebo „ten bratislavský ko*ot je zaplatený“ (reakce na rozhodčího, který pískal tak nějak jen proti domácím.) Nejhůř bylo, když po soubojích o balon zůstal jeden z košických hráčů ležet na zemi a z evidentního faulu nevzešla ani karta, ba dokonce ani nařízení rozehrání domácích. To se lidé neudrželi a nadávali ostošest. Nutno ale říct, že „radikální“ křídlo fanoušků Košic neudělalo nic vynímečného, i když jejich tým prohrál, můžeme tak říct, že mezi „ultras“ patřili v podstatě všichni. Zažil jsem i zápasy, ve kterých vyzíval komentátor fandy, aby neuráželi své soupeře výkřiky a skandováním nebo například kdy policie honila pár jedinců, protože odpalovali dělobuchy a pálili klubové vlajky. Utkání se tak obešlo bez jakýkoliv incidentů.

Pojďme si teď složení fanoušků trochu rozebrat. Jak už jsem říkal, člověk jde na fotbal hlavně kvůli té atmosféře, která se mu nikde jinde nenaskytne. Já po pravdě na utkání chodím taky právě kvůli fanouškům. Je to pro mě už takový folklór. Důležitý je na tribuně jakýsi dirigent, velitel, buřič nebo kápo (nenapadá mě dostatečně výstižný název), který nabádá lidi k zodpovědnému a věrnému fandění. Často má už dost vypito a hýří samými nadávkami. Musí použít co nejmazanější taktiku, aby zaujmul co nejvíce lidí, kteří ho nakonec můžou ignorovat, dělat si z něj legraci nebo pokud mají taky vypito řvát s ním.

Závěrem dodám, že sám nejsem ten typ fanouška, co chodí na každý zápas svého týmu, nadává co nejsprostěji soupeři, a když jeho mužstvo nevyhrává, tak odejde ze stadionu. Zajdu si na dva, tři zápasy za sezónu, snažím se co nejméně vyjádřit soupeři mou antipatii a vždy zůstávám sedět až do závěrečného hvizdu sudího.