Nemáš velký kříž na hrudi? Nejsi křesťan!

Náboženství je nepochybně velmi důležitá věc, která významným způsobem ovlivnila dějiny lidstva. Bylo to jak pozitivně například vznikem mnišských řádů, díky kterým se zakládaly nemocnice, a pečovali v nich o nemocné. Díky náboženství, potažmo církvi, také probíhalo šíření vzdělanosti (výuka dětí a opisování knih ve skriptoriích). Negativní důsledky se nám vybaví asi jednodušeji – zkostnatělá církevní dogmata, které vymývala a do jisté míry vymývají mozek lidem do teď.

Církev se nerovná náboženství

Náboženství je často kritizováno. Děje se tak ale často neprávem. Mnoho lidí používá argumenty, že může za náboženské války, křížové výpravy či díky němu lidé touží po moci nebo majetku. Ti se však dopouštějí zásadní chyby – všechny tyto a další problémové „děje“, které jsou náboženství připisovány, náleží přeci církvi. Ale abych se sám nedopustil chyby díky zjednodušování, upřesním svůj názor. Sama církev za chybná rozhodnutí nemůže, vždy ji spravovali a spravují lidé, kteří jsou za její chování odpovědní - katoličtí kněží chtěli brát odpustky a papež vyhlásil křížovou výpravu. Samozřejmě nelze odsoudit všechny kněží z braní odpustků – ve strukturách církví byli a jsou jistě lidé slušní, ale často je ta špatná menšina „přehluší“.

Církve mohou často sloužit jako výtah k moci jako nějaká podobná organizace, v dnešní době bychom k ní asi připodobnili politické strany. Mnoho lidí tam vstupuje z prospěchu, chtějí krást nebo získat moc a kontrolovat život v zemi. Ale také plno lidí jde do stran z ideálů, mají chuť změnit situaci v zemi k lepšímu nebo třeba inspirovat ostatní. A stejná situace platila dříve i v církvích. Zdůrazňuji slovo platila, protože síla církví je dnes mizivá oproti dobám středověku či novověku.

Věřím, ale nejsem pokřtěný. Jsem proto horší?

Víra je pro každého osobní záležitost. Sám nejsem pokřtěn a ani rodiče mě k víře nijak nenutili, což si myslím, že je správné. Není nic horšího, než když člověk „uvěří“, protože mu to někdo od dětství vtlouká do hlavy. Dříve jsem byl bigotní ateista a naprosto jsem odmítal Boha. Pak jsme se o víře začali bavit ve třídě, zjistil jsem, že moji spolužáci jsou křesťané – jeden katolík a druhý protestant. Začali jsme se o náboženství bavit a rozebírali pasáže z Bible, morálku a křesťanskou etiku.

Spolužák protestant mě pozval na svoji bohoslužbu. Sešlo se nás asi dvacet lidí. Nejdřív jsme hráli hru, která byla inspirována Noemovou archou. Pak jsme si sedli a poslouchali kázání od nejstaršího člena církve. Potom jsme se rozdělili do skupinek a neformálně se bavili o náboženství, etice, morálce a dalších tématech. Spolužák se netajil, že by mě rád do mládeže církve jménem International Christian Fellowship (ICF) dostal. Já jsem však po třech návštěvách zjistil, že mi tento způsob „víry“ nevyhovuje.

Spolužák katolík mě zase pozval na mši do kostela sv. Václava nedaleko Anděla. Vše probíhalo klasicky podle mých zažitých představ – zdravení se, kázání, zpívání, eucharistie. Ale ani „sem“ jsem se už nevrátil.

Každý má svého Boha

Návštěvy obou svatostánků mě dost ovlivnily. Určitě mi to otevřelo oči, protože jsem začal o otázkách, spojených s Bohem, přemýšlet. V tomto ohledu bych jim rád obou poděkoval. K jejich nelibosti se ale nechci připojovat k žádné instituci. Podle mého názoru víra není záležitostí církve – proč by měl člověk ji projevovat demonstrativně na mších či na celebrations u ICF? Když nemám velký kříž s Kristem na hrudi, jsem snad horší než ostatní? Navíc když se vrátím k ICF, proč bych měl lidem, které neznám, vyprávět svoje nejniternější pocity a dojmy, které bych se zdráhal říct i svému nejbližšímu příteli? Koho to zajímá? Člověk si většinu krizí a problémy musí vyřešit sám, nikdo to za něj často neudělá.

Nechci ale rozhodně odsuzovat všechny lidi, kteří do kostela chodí a kříž nosí. Záleží totiž na tom, jací jsou. Radši budu uznávat nečlena církve, který je slušný a žije podle základních pravidel morálky než křesťana, který je v kostele každou neděli, nosí sebou půlmetrový kříž a pak se chová hůř než ďábel. Musíme prostě rozlišovat.

O Česku se říká, že je to jedna z nejateističtějších zemí na světě. Co když ale mnoho lidí věří a není registrováno u žádné církve? Není to něco jako jí dát protestní hlas a ukázat, jak si vede? Nebo se lidem nechce platit poplatky a každou neděli vstávat do kostela? Osobně jsem za ten protest, ale určitě je více důvodů.

Nebudu tady rozhodně agitovat, aby lidé začali věřit a že víra je všechno. Jak už jsem řekl, je to každého osobní volba, jestli uvěří nebo ne. Nikdo by neměl být k víře nucen. On každý časem pozná, že některé věci jsou mezi nebem a zemí.